O nás (jak to začalo)

 

 

            V naší rodině vždy nějaký pes byl. Jako dítě si vzpomínám na foxteriéra Bobíka, následovala fena německého ovčáka a potom temperamentní jezevčík. Všichni tito psi byli „bezpapíráci“, neprošli žádným výcvikem, ale stále jsou v mých vzpomínkách. Potom následovalo období, kdy místo psů přišly děti…  Děti odrostly a celá rodina jsme začala zvažovat, že si zase nějakého pejska pořídíme. Přemýšleli jsme o plemenu a vlastně náhodou jsme na internetu objevili webové stránky chovatelské stanice od Křemence a krásné  maďarské ohařky Barunky (Bell of Hope Bohdaneč). A náhodou se právě Barunce narodilo osm krásných štěňátek. Dlouho jsme neváhali, bylo rozhodnuto. Vybrali jsme si to největší, nejodvážnější a nejžravější štěňátko (všechny tyto vlastnosti naší fence dodnes zůstaly …). Společně s chovatelkou, paní Helenou Lednovou, jsme pro ni vybrali jméno Basha. Toto jméno pochází ze svahilštiny. Doma jí říkáme Baša, Bašinka, Bašule, Baška, Baš…

            Ačkoliv je maďarský ohař lovecký pes, Bashu jsem si pořídila s úmyslem, že to bude pes společník. O výstavách a loveckém výcviku jsem jednak nic nevěděla a ani jsem se tomu nechtěla věnovat. To jsem ještě netušila, jak mi maďarský ohař převrátí život vzhůru nohama … 


            Jen tak na zkoušku jsem Bashu přihlásila na Mezinárodní výstavu psů do Prahy. Na výstavě maďarské ohaře posuzoval pan rozhodčí RNDr. Petr Dvořák. Basha se panu rozhodčímu moc líbila;  získala výborná 1, CAJC-nejlepší mladý plemene, BOB-vítěz plemene a ve skupině FCI VII  BIG 4! Takový úspěch jsem vůbec nečekala a dodnes panu Dvořákovi děkuji za toto „nakopnutí“, díky kterému jsem se vlastně začala věnovat jak výstavám, tak i lovecké kynologii.

            Když Basha trochu povyrostla, začala jsem se více zajímat o lovecký výcvik. Nebylo to zrovna jednoduché. Nejdříve jsem pročetla všechny možné příručky o výcviku ohařů, následně jsem s Bashou absolvovala několik výcvikových táborů i individuálních výcviků. Dále jsem si domluvila přístup do honitby, kde jsem mohla s Bashou trénovat. Také jsem měla štěstí, že jsem potkala pár dobrých lidiček (myslivců a kynologů), kteří mi s výcvikem pomáhali. Musím napsat, že lovecký výcvik mi ze začátku vůbec nešel. Nejsem zrovna „drezérský typ“. Ani jsem pořádně nevěděla, co to je hledání v poli a vystavování. Neuměla jsem na psa ani pořádně "zařvat". Ale učily jsme se. Obě dvě, Basha i já. Postupem času jsem zjišťovala, že si svůj volný čas bez psa, bez běhání po polích a po lesích, už nedokážu představit. Zřejmě se ozvaly myslivecké geny, protože v naší rodině vždy nějaký myslivec byl.

            Z Bashy se stala výstavně úspěšná fena, s výbornými povahovými vlastnostmi. Podařilo se nám úspěšně zvládnout několik loveckých zkoušek, včetně všestranných, je pravidelně využívána v myslivecké praxi.  Ale nejvíce jsem Bashe vděčná za to, jak mi (a vlastně celé rodině) změnila život. Poznala jsem spoustu nových přátel  z řad kynologů, myslivců a stejně "postižených" lidí. Basha mě dovedla blíž k přírodě. Dříve jsme se do lesa vypravila jen občas, nyní v přírodě trávím každou volnou chvilku. Dříve jsem si říkala, jak je podzim smutný a „uplakaný“.  Nyní se na podzim těším, na jeho barvy, atmosféru, na hony… Výstavní úspěchy a dobře zvládnuté zkoušky, to je jen takový velice příjemný „bonus navíc“.

            Na Bashe jsem založila naší chovatelskou stanici „z Pelestrovských lesů“. Jsme malá chovatelská stanice, neplánujeme mít jeden vrh štěňat za druhým.  Ale přijde mi až nezodpovědné, aby fena takovýchto kvalit své geny nepředala dál. A vypadá to, že časem si po Bashe jednu fenečku necháme doma ...

            Chci poděkovat všem, kdo mi na mé cestě s maďarským ohařem pomáhali a pomáhají.

                                                                                                                                                                               Martina Šoupalová

                                                                                    CHS z Pelestrovských lesů